Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme se vydali na kole do ráje...a odvážní učitelé za to přijdou do pekla

23. 9. 2016

Jak jsme se vydali na kole do ráje...a odvážní učitelé za to přijdou do pekla

Minulý rok jsme se rozhodli dosáhnout Rozkoše na kole. A dosáhli. Letos jsme se rozhodli pro ráj, a ne ledajaký. Přímo Český ráj. Na cyklistický kurz se přihlásilo 19 žáků naší školy. Až sem  mohou ty dva řádky vypadat idylicky. Je to skvělé, že z celkového počtu 45 žáků na druhém stupni se jich 19 přihlásí, to je 42 %. Člověk si říká: "To je super, chtějí se hýbat, zas tak špatné to s těmi dětmi není, jak se povídá." A tak se český učitel vrhne do plánování cyklistického kurzu. Začíná to výběrem lokality, pokračuje to hledáním co nejvhodnějšího konkrétního místa (kempu), aby to co nejlépe vyhovovalo potřebám dětí. Nakonec se učitel snaží najít co nejlepší a hlavně nejbezpečnější cestu. Při zamyšlení, jak to vypadá na našich silnicích si asi každý dokáže představit, že to není úplně snadné. Cílem je vyhnout se hlavním silnicím. Dále se učitel snaží vybrat cestu tak, aby na ní děti něco viděly, aby si mohly v klidu odpočinout, aby mohly jet i většinu úseků vedle sebe tak zvaně "na pohodu" a mohly si u toho i povídat, aby poznaly místa, kam se s rodiči třeba nikdy nedostanou. I přesto, že je to od Pecky pár kilometrů. A těch aby, aby by mohlo být daleko víc... Jak se praví, nalijme si čistého vína - tohle všechno před samotnou akcí (tedy než všichni nasednou na kola) stojí učitele poměrně dost volného času. Ale dělá to pro děti, aby jim dopřál zábavu, utužil vzájemné vztahy v kolektivu a preventivně působil proti sociálně patologickým jevům. Zkrátka úsilí nelituje, protože podpoří děti v pohybu a odtrhne je alespoň na chvíli od světa počítačů a mobilů.

A tak jsme vyrazili ve středu 21. 9. 2016 ráno na kolech do Českého ráje, konkrétně do kempu v Kněžnicích (mimochodem s fakt dobrou wifinou). V 7:30 byly děti připravené před školou, důležitá informace - na jejich tvářích byl úsměv. Po kontrole technického stavu kol byli žáci poučeni, jak se mají chovat při jízdě, aby neohrozili bezpečnost a zdraví své, ale ani svých spolužáků a pedagogů. Už po pár metrech od školy se někteří rádoby borci předvádějí tak, že ohrožují bezpečnost ostatních, ale asi dobře nerozuměli pokynům u školy. Při zastavení na bezpečném místě se poučení o bezpečnosti opakuje. Se stoupáním přes Radkyni do Přibyslavi skončila veškerá legrace. Až na pár jedinců, kteří skutečně vyjeli nahoru, se zbytek cyklistů doslova táhl. V tomto místě učitel poprvé slyší nepublikovatelné výrazy. Nejstarší borci, kterým se musela pravidla bezpečnosti opakovat, vypadají na to, že ani ta svá kola nevytáhnou nahoru. No, a tak tedy jedeme. Množství spadlých řetězů ani nepočítáme, negativní ohlasy na cestu se snažíme nevnímat a po nějaké době se ocitáme pod Kumburkem. Po svačinkové pauze a oznámení, že jdeme nahoru se ozývá:

"Jít se koukat na zříceninu zříceniny?"

"To se tam máme táhnout jen proto, že Vy chcete?"

"Skutečně si neděláte srandu a myslíte to vážně?"

"Jo počkat, oni jsou tam pokémoni, tak jdeme."

... Ano, díky pokémonům jsme nakonec vyšli až na Kumburk!

Poté se vydáváme přes Klepandu, Syřenov, Novou Ves nad Popelkou do Lomnice nad Popelkou. Zde dostávají žáci vytoužený dvacetiminutový rozchod. Pokračujeme do lyžařského areálu ke skokanským můstkům. Šlapeme po schodech nahoru na můstek K 90 až na jeho ochoz, který v současné době funguje i jako rozhledna. V areálu někteří hrají fotbal s míčem, který ten nadšený učitel veze ve svém batohu, protože si to děti přály. Na chvíli nám tady prší, ale nevadí, máme se kam schovat. Nakonec se nám poštěstí a vidíme trénink místních skokanů.  Šlapeme nahoru na Rváčov, Dráčov a zkratkou sjíždíme k Cidlině. Už jsme jen 5 kilometrů od kempu. Do Kněžnic přijíždíme v 17:15, čeká nás ubytování a večeře. Těm, co zbyla síla, ještě využívají branek na fotbal a hrají. Ve čtvrtek ráno se po vydatné snídani balíme, někteří žáci se pod dohledem učitelů učí ustlat postel a svléknout povlečení a pochopit rozdíl mezi uklizenou a neuklizenou chatkou. Konečně se vydáváme na zpáteční cestu. Někdo jede, někdo jde, někdo se plazí k Alainově věži. Po vyškrábání do tohoto opravdu nepříjemného kopce se ozývá:

"No to je fakt hezká rozhledna. Kvůli tomu sem jako jedu, jo?"

Nevadí, nemusí se všem líbit všechno, že? Jedeme dál, kvůli času a naprosté nechuti některých vynecháváme přírodní památku - jezírko pod Táborem, vyhneme se obloukem i Táboru, protože jet dodalšího kopce, to už si neriskne ani ten nejodvážnější učitel. Sjíždíme do Lomnice, Nové Vsi a s vypětím všech sil šlapeme přes Krsmol zpět k Pecce. Kopec z Přibyslavi je teď mnohem lepší, když ho sjíždíme dolů.

Je 15:00 a přijíždíme ke škole s jasným názorem. Možná, že nejlepší cyklistický výlet by byl odvoz autobusem někam do rovin, trasa o délce maximálně 10 km a zbytek času strávit v kempu.

Víte, on by to nebyl špatný výlet. Byl o něj zájem, vyšlo nám počasí, kemp byl nádherný, neztratili jsme se ani jednou. Některé děti byly upřímně nadšené, snažily se jet a neměly u toho zbytečné řeči. Těm děkujeme. Ovšem od většiny z těch 19 žáků jsme museli opakovaně vyslechnout věty typu:

"A proč pojedeme zase nahoru? To si děláte srandu, kolik těch kopců ještě bude a jak to bude dlouhý?"

"Kdy už tam budeme?"

"A kdybychom jeli tudy, tak by to možná bylo lepší, ne?"

"Radši budu sedět ve škole na matice, než tohle."

"Příště budu sedět ve škole, tohle je buzerace."

"A proč musíme jet tudy?"

"Za tohle nejdu v pátek do školy, budu doma."

A slyšeli jsme toho bohužel o dost víc, a když se k tomu přidá řešení kázeňských přestupků...

Povím Vám, to i ten nejodvážnější a nejnadšenější učitel, který s dětmi vyjede, přijde o své síly...

                                              

Mgr. Šárka Hobelová (ta, co může za ty kopce, o které ovšem v naší podkrkonošské krajině není nouze) a Mgr. Libor Stuchlík

 

mapa trasy