Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lyžařský výcvik 23. - 28. 3. 2018

30. 4. 2018

Nevšední lyžařský výcvik naší školy

 

K zimě patří lyžování a ke školním létům lyžařský výcvik, a tak se děti z naší školy vypravily na lyžařský kurz do Vítkovic v Krkonoších do skiareálu Aldrov, kde jsme byli ubytováni v příjemném prostředí Chaty Eliška.

 

Kolísající počet přihlášených účastníků se nakonec ustálil na počtu „šťastných 13“ a dvou pedagogů (paní učitelka Šárka Hobelová, pan učitel Marek Fanta). Snad to bylo právě číslo 13, které pomyslně předznamenalo i celý náš následující pobyt, který byl všechno možné, jen ne běžný a všední.

 

Přes počáteční obavy z povětrnostních a sněhových podmínek, které ke konci lyžařské sezóny měly panovat, jsme v pátek ráno dne 23. března 2018 dorazili autobusem na parkoviště ve Vítkovicích, odkud jsme už viděli chatu Eliška, která se na následujících 6 dní měla stát naším domovem. Již samotný pěší přesun se zavazadly po zasněžené pláni nám dal na srozuměnou, že i když na Pecce začíná jaro, zde stále panuje zima, a tak se někteří z nás kutáleli směrem dolů po různých pádech a podsmeknutích. Jelikož s námi nebylo první den počítáno na oběd (děti byly z domova vzorně vybaveny řízky) a ubytováni jsme měli být až odpoledne, nic nám nebránilo v tom, vydat se ihned na sjezdovku, zakoupit permanentky a otestovat svou lyžařskou formu i kvality zdejšího sněhu. Počáteční kontakt s realitou (a gravitačními zákony) nemusel být pro každého snadný, ale rychle jsme se přizpůsobili a záhy už vše lítalo a jezdilo jako na drátkách.

Netrvalo dlouho a hned první den jsme řešili první závažný problém... Že se může porouchat vázání, či zlomit lyže, s tím jsme počítali – ale že se můžou rozpadnout lyžařské boty (obě téměř naráz!), to by nenapadlo nikoho. Nicméně, situaci jsme zdárně vyřešili za pomoci našich nových přátel z lyžařského servisu a půjčovny, kteří nám díky obratnému vyjednávání vyšli vstříc i v poskytnutí slevy za své služby – toto spojenectví se později ukázalo pro celý průběh kurzu jako klíčové, protože to nebylo naposledy, co jsme tento servis navštívili. :-) A poučení pro všechny, kteří nechtějí, aby se jim časem rozpadly přeskáče na prach – prosím, neskladujte je celoročně na půdě, protože nejsou vyrobeny pro velké střídání teplot a odolnost materiálů tímto velmi utrpí.

Ještě před příjezdem výpravy ze Staré Paky, která s námi měla prostory Chaty Eliška sdílet, jsme museli vyřešit otázku ubytování, která po počátečních zmatcích („A pane učiteli, vás vůbec nevim, kam dám!“) dopadla díky našim vyjednávacím schopnostem pro všechny strany uspokojivě. Únava prvního dne se brzy ozvala – lyžovali jsme ten den vůbec nejvíc – a dokonce jsme nepořádali ani večerní program, děti zatoužily po spánku.

 

Jakkoliv meteorologové slibovali krásné slunečné počasí (poté, co varovali před oblevou), ani druhý den pobytu ani žádný jiný (vyjma úterka, kdy jsme urychleně pořídili několik propagačních snímků na památku) se nám slunce na dlouho neukázalo. Po prvním prolyžovaném dni jsme již byli pěkně rozježdění, a tak se zdálo, že nás toho tentokrát už mnoho nepřekvapí. Chyba lávky! :-) Vážení přátelé a obzvláště rodiče – pokud zajišťujete svým dětem lyžařské vybavení, nezapomeňte, že děti stále rostou a nezmenšují se. Rozdíl mezi velikostí bot 39 a nohou 39,5 se může zdát marginální, ale v případě obouvání je obrovský! :-) Nu což, vypravili jsme se znovu za svými novými známými ze skiservisu a doufali v další úspěšné vyřešení našeho problému – pochopitelně by byla nuda, kdyby bylo řešení tak snadné a tudíž jsme museli nejprve „ukecat“ nového servisáka, který nás měl teprve poznat. I zde jsme se však rychle spřátelili a mimo ceník jsme vypůjčili tentokrát už správnou velikost lyžáků.

Neuplynulo ani celé dopoledne a už jsme šlapali do servisu znovu, pro změnu s prasklým vázáním lyže – tentokrát už ale byla výměna lyží rychlou záležitostí a věcí několika úsměvných pohledů. Po zdolání všech těchto překážek jsme ale byli odměněni ničím nerušenou jízdou ve velmi příjemných sněhových podmínkách, kterých se těsně před koncem sezóny rozhodli využít i poslední skalní lyžaři, a tak bylo na sjezdovce (v porovnání s následujícími dny) chvílemi poměrně rušno a vhod přišlo připomenutí bezpečnostních zásad jak při sjezdu, tak při řazení do fronty pod vlekem.

Místo večerního lyžování, které bylo areálem již zrušeno, jsme se vydali na krátkou večerní vycházku do zasněžené krajiny za svitu hvězd a měsíce – nejen, že jsme tím chtěli dětem zpestřit program a seznámit je se zimní romantikou, ale také šlo o praktickou přípravu na půldenní pěší túru plánovanou na další den.

 

Třetí den bývá nejen dle slov protagonistů filmu Sněženky a machři kritický, a tak jsme všechny žáky opakovaně vyzývali ke zvýšené opatrnosti na sjezdovce – přeci jen, kamarády ve skiservisu už máme, ale dělat si známosti na Horské službě se nám až tolik nechtělo. Naše obavy se ale naštěstí ukázaly jako neopodstatněné. Odpolední část výcviku byla věnována pěšímu výletu po okolí – běžky jsme tentokrát nebrali, což vzhledem k nedostatku stop příliš nevadilo. Po pečlivé rekognoskaci terénu nad turistickou mapou, a po zvážení našich časových možností, padla volba směru a cíle naší trasy na nedaleký památný vrch Kobyla, tyčící se 897 metrů nad hladinu moře. Vyšli jsme v dobré náladě, slunce nás dokonce opakovaně pozdravilo svými paprsky a přes pole hlubokého sněhu jsme zdolávali jeden výškový metr za druhým. Netrvalo to však příliš dlouho a už se začali ozývat první jedinci, které bolely nohy, hlava, případně obojí zároveň. Na úpatí Kobyly už dosáhla naše skupina takového stavu, až to vypadalo, že každou chvíli někteří omdlí vyčerpáním (po ujitém 1,5 kilometru :-) ), zatímco ostatní se nepřestanou ptát: „Kdy už tam budem?“ Byli jsme tam zanedlouho – jen jsme se museli dobře podívat na mapu, protože vrchol Kobyly nebyl nijak označen, vyjma rozcestí, na kterém jsme stáli. I padlo tedy rozhodnutí (po nezbytné vrcholové fotografii) trasu pochodu operativně upravit a celý okruh zkrátit tak, abychom žáky znavené třemi dny sjezdového lyžování v polovině kurzu úplně nevyčerpali.

 

Pondělí jsme si dopředu poznačili v kalendáři jako den zvýšené opatrnosti – ten den měli mít v servisu zavřeno. :-) Nakonec to ale nebyl servis, koho jsme potřebovali k vyřešení krizové situace. To si tak seskupujeme žáky do řady, abychom jim řekli pokyny pro dopoledne, když se ozve nesmělé: „Pane učiteli, já jsem se trochu bouchla do ruky.“ Podle otékajícího zápěstí to nebylo jen trochu, popis události vše vysvětlil a diagnóza byla celkem zřejmá – silně naražené zápěstí. Bolavá ruka ale navzdory všem léčebným snahám bolet nepřestávala, spíš naopak. Následoval výlet na chirurgické oddělení do nemocnice v Jilemnici. Zraněná žákyně se dále účastnila výcviku (byť s rukou svérázně zavěšenou na šátku).

Předposlední den výcviku patřil lyžařským závodům ve slalomu. Zmínka o závodech probudila ve všech žácích soutěžního ducha – každý pracoval na vlastní formě, aby získal co nejlepší čas. Závodníci svištěli, co jim síly a fyzikální zákony umožnily, vítr fičel kolem uší, sníh odletoval od skluznic, časomíra běžela a kamera na pořízení videozáznamů vše pěkně natáčela.

Po skončení závodů se vyskytl nový problém. Ten problém se jmenoval prošlápnutá lyže. Jak se to stalo? To stačí, když o den dříve při sesedání z lanovky zazmatkujete, nezvednete včas špičky lyží, zaseknete se jimi o hranu sněhu, sletíte dolů, vytlačíte do sněhu důlek, který je pak do konce kurzu pietně nazýván vaším jménem, situaci popíšete tak zmateně, že jí nikdo z pedagogů pořádně nerozumí a až druhý den si všimnete zhoršených jízdních vlastností svých lyží. :-) Štěstí, že není pondělí (servis měl zavřeno), to vyřešíme v cuku letu! Ale kdeže, to by bylo moc snadné – i v úterý má servis zavřeno a naše naděje na výpůjčku nových lyží se blíží nule… Nezbývá než zkusit cokoliv a nevzdávat se, a tak nakonec lyže máme vypůjčeny a opět se slevou. :-)

Večer jsme promítli na velkoplošné obrazovce záznam ze slalomového závodu, spočítali všechny pády z lyží a také rozdali slíbené ceny a medaile. Ty jsme letos udělovali celkem ve třech kategoriích – „Nejrychlejší chlapci“, „Nejrychlejší dívky“ (podle výsledků závodů) a netradiční „Nejkuriózněji zničená součást lyžařského vybavení“. Závěrečné hodnocení bylo z obou stran kladné, žáci ocenili, že měli volnější režim na sjezdovce a celkově větší „pohodu“, my pedagogové jsme ocenili, že se celou dobu chovali dobře a snažili se a přispěli tím tak k celkově uvolněnější a pohotovější atmosféře.

 

Uteklo to jako voda a byl tu poslední den. Ráno jsme provedli úklid, předali pokoje a vyjeli na sjezdovku na dopolední lyžování, které jsme zakončili vrácením veškerého zapůjčeného vybavení. To vše jsme zvládli bez problémů a v duchu jsme cítili i jistý sentiment, že už celý tento pobyt končí – byl v pravdě zdrojem nevšedních zážitků jak pro žáky, tak pro pedagogy.

 

Cesta domů proběhla bezproblémově až na samotné náměstí na Pecce, kde nás již čekal špalír rodičů a kam jsme dorazili cca před 15:00. Proběhla zde dojemná setkání rodičů a dětí, dětí a rodičů, sourozenců a sourozenců a ze zavazadlového prostoru byla promptně vykládána veškerá zavazadla a lyže. Konec dobrý, všechno dobré? Ále, kdeže, to by bylo příliš snadné! Ledově chladně vyřčená věta „Paní učitelko, já nemám krosnu.“ zapůsobila na uvolněnou atmosféru z právě skončeného kurzu jako bourací kladivo. I zde jsme však vše vyřešili na počkání a pohřešovanou krosnu ještě téhož dne přivezli naši kolegové ze Staré Paky, kteří se z kurzu vraceli až několik hodin po nás.

 

 

Večerní programy se nesly v duchu zábavy a přednášek. Hry si připravili sami žáci a na téma „První pomoc a zdravověda,“ a „Bezpečnost na horách, vybavení a rady jak si poradit v nouzi“ přednášel pan učitel.

 

Konec dobrý, všechno dobré – a napřesrok se budeme zase těšit s dalším lyžařským kurzem! :-) 

                                           Mgr. Šárka Hobelová a Mgr. Marek Fanta