Co přinesl projekt Edison?
Po staletí se říká, že to, co člověk zažije, to si dobře zapamatuje. Tohoto pořekadla jsme se drželi při plánování speciálního týdne pro žáky naší školy. Za pomoci studentské organizace AIESEC jsme k nám do školy pozvali skupinu lektorů z pěti zemí celého světa, aby našim žákům přiblížili svou zemi. Navštívilo nás tedy sedm lektorů z pěti zemí - z Egypta, Brazílie, Číny, Indonésie a Gruzie. Dorozumívacím jazykem byla angličtina. V pondělí a úterý jsme měli možnost prohlédnout si fotografie z těchto zemí, poslechnout si typickou hudbu, zatančit si typické tance a také napsat své jméno v gruzínské či arabské abecedě. Pobavilo nás také psát pomocí obrázkových hieroglyfů. S lektory z Číny jsme se naučili jednoduché cvičení Taj-chi a také speciální masáž očí. Zkrátka program byl velice pestrý a každý si mohl rozšířit své obzory a vyzkoušet si nové věci na vlastní kůži. Ve středu probíhala ve školní tělocvičně Global village, setkání všech zemí na jediném místě. Tady žáci mohli ochutnat pokrmy podávané v zemích lektorů, vyzkoušet si typické svatební oblečení používané v Indonésii, napít se z kravího rohu, ze kterého se v Gruzii pije na symbol přátelství. U stánku Nourah z Egypta si prohlédli dekorační předměty ve tvaru pyramid a také se dotknout papyru. Lektoři z Číny nám pověděli o důležitosti spring paper cutting – vystřihovánek z papíru, které se lepí na okna, aby do domu přišlo štěstí. Stážisté nás navštívili právě v době, kdy v Číně probíhal jarní festival, a proto bylo toto povídání skutečně aktuální. Odpoledne na Global village byla zvána také veřejnost, kde se každý z příchozích mohl pozeptat na to, co ho zajímá. Děkujeme tímto všem za návštěvu a doufáme, že jste se dozvěděli spoustu nového. Tak jako naši žáci, kteří byli také zvídaví a ptali se. Víte třeba, že v Egyptě není pro ženy povinné nosit vlasy zahalené v šátku, ale pokud se tak dívka kolem svých 16 let rozhodne, ukazuje tím svou víru v boha. Šátek smí žena svléknout v prostředí domova a její vlasy nesmí vidět pouze cizí muži. V Číně vyučování na střední škole začíná už v 7 hodin ráno a končí kolem 6 hodiny večer, tedy velmi dlouho a žáci od 6 do 12 let se tu učí nejprve jen tři předměty – čínstinu, matematiku a cizí jazyk – angličtinu. Gruzínská abeceda je jedna ze 13 unikátních abeced na světě a psát v ní není jednoduché. Indonéský tanec je velmi půvabný a ladný. V období karnevalu jsou brazilské ulice plné lidí v nejrůznějších kostýmech a oslavy jsou skutečně bujaré. A ta brazilská hudba, to je krása! Zkrátka bylo na co se dívat a o čem povídat. V našem českém stánku mohli stážisté ochutnat české buchty, prohlédnout si modely aut Škoda, českou bižuterii, knížky o krtečkovi a mnoho dalšího. Ve čtvrtek jsme v prezentaci naší země pokračovali programem, který si žáci v anglickém jazyce pro lektory připravili. Téma bylo „A day in my life - Den v mém životě“. I ti nejmladší žáci dokázali použít anglický jazyk k tomu, aby stážistům sdělili, jaké oblečení v jednotlivých ročních obdobích nosí či jaké barvy mají rádi. Další třídy si společně s lektory vyrobili loďky z papíru, zazpívali si a zatančili na anglické písně a také zkoušeli česká slova. Pátá třída se zaměřila na to, jak u nás slavíme Vánoce. Ani dárečky a cukroví nesmělo chybět. Šesťáci pak povídali o Velikonocích, zbobení vajíček a pletení pomlázek. Stážisté si mohli vše vyzkoušet. V sedmé třídě jim povídali o svých volnočasových aktivitách. Airsoft či divadelní kroužek stážisty skutečně zaujal. Vyzkoušeli si i některé kostýmy, které žákyně přinesly na ukázku. Osmá a devátá třída připravila prezentace plné informací a fotografií týkajících se Pecky i celé České republiky. Odpoledne jsme procházku Peckou zakončili na našem hradě, kde jsme si krátce povídali o české historii. A protože se ve škole učíme i ruský jazyk, museli jsme si zkusit popovídat se stážistkou z Gruzie v ruštině. Sice umíme jen základy, ale přesto jsme skládali jednoduché věty o sobě a také jsme stážistce pokládali jednoduché otázky.
Kéž by tento zábavný týden tak rychle neskončil. Ještě bychom určitě měli o čem povídat. Vždyť je to bezva, že do našeho malého města zavítala kultura z pěti různých států a netradiční formou jsme si mohli ověřit, že má smysl se učit cizí jazyky, protože je to prostředek, jak můžeme komunikovat s lidmi z celého světa a dozvídat se nové a nové informace. Celý projekt nám také pomohl uvědomit si hodnotu naší kultury, našich památek a tradic. Není tohle to nejdůležitější k čemu má výuka vést?
Lucie Morávková
